Po cestě mořem, kde vítr hladí vlny a slunce maluje na hladinu zlaté cesty, Verlybka konečně doplula tam, kam patří. Nehledala přístav… hledala domov. A my jsme jej pro ni našli. Ne v hlubokém oceánu, ne v kamenné jeskyni pod útesy – ale v tichém koutku světa, kde se šeptá místo mluvení a kde se čas měří podle šumění listí. V malém domečku, který ukrývá knihy s měkkými hřbety a očima plnými příběhů, našla své místo. Komunitní knihovnička – ne honosná, ale opravdová. Dýchá vzpomínkami, sny a tím, co nelze říct nahlas. Stojí jen kousek od moře, které ji přivedlo… a zároveň tak blízko stromům, kde ptáci zpívají o svobodě a děti štěbetají svá tajemství. Celý ten háj, ve kterém domeček dřímá, je opředený jemnými hvězdami – háčkovanými, paličkovanými, ručně tvořenými s láskou. Jako by nebe spadlo na zem, aby pohladilo trávu. Mezi stromy se ukrývají teepee – malé světy plné her, tajemství a dětských snů. A kolem? Všude prostor k lenošení, snění, vdechování života. Verlybka tam teď tiše spočívá. Neplave – naslouchá. Cítí se jako doma. A víme, že je to dobře. ????

Odesílám kamínek na cestu do světa :-)